0
0
Říkali, že sci-fi a komedie se v jednom seriálu nedají skloubit. Ale o 21 let později ‘kluci z Trpaslíka’ dokazují, že to skutečně jde a že to jde dobře. SciFiNow vám řekne vše, co potřebujete vědět, a zmapuje historii populárního britského sitcomu.
SLOVA ASHLEY DAYOVÉ
Jeden z nejúspěšnějších vědeckofantastických seriálů v historii BBC, Červený trpaslík, se vysílal 11 let od roku 1988 do roku 1999, během nichž nasbíral 8 milionů diváků a získal cenu Emmy, byl letos oživen třídílným speciálem díky obnovené sledovanosti digitálních repríz.
Navzdory tak obrovskému úspěchu však tento hybrid sci-fi a komedie nebyl od počátku předurčen ke slávě. Červený trpaslík, v němž hráli čtyři muži bez formálního hereckého vzdělání a který vymyslela dvojice scénáristů Spitting Image s velmi malými zkušenostmi se sci-fi, byl několikrát neúspěšně nabízen londýnské BBC, než neochotně našel domov v BBC Manchester. A přestože se měl seriál odehrávat ve vesmíru, tři miliony let v budoucnosti a v hlavních rolích se měli objevit poslední žijící člověk, hologram, člověk vyvinutý z koček a mluvící počítač, vedení BBC naléhalo na autory, aby všechny vědeckofantastické prvky omezili na minimum a seriál natočili jako jakýkoli jiný sitcom. Byl to směšný požadavek, který však seriál brzy překonal.
Červený trpaslík byl poprvé odvysílán 2. února 1988 a začal epizodou s paradoxním názvem ‘Konec’, která vyprávěla příběh Davea Listera, technika na nízké úrovni, který se stal posledním žijícím člověkem. Po probuzení ze stáze Lister zjistí, že jeho spolubydlící, všemi opovrhovaný Arnold Rimmer, omylem zabil celou posádku hlavní těžební lodi kvůli obzvláště nekvalitní opravě. Po třech milionech let, kdy radiace klesla na bezpečnou úroveň, je Lister ponechán na Červeném trpaslíkovi, kde mu dělá společnost pouze hologramová simulace Rimmera, tvora vyvinutého z jeho domácí kočky, a senilní lodní počítač.
A tak vznikla sci-fi komedie, která zpočátku nevyužívala sci-fi prvky k tomu, aby zaplnila plátno příšerami a vesmírnými bitvami, ale aby izolovala své postavy a vytvořila pocit osamělosti, který nutil dvě hlavní postavy, aby se střetly způsobem, který, doufejme, vyvolá několik smíchů. Což se také stalo. První sérii si naladily čtyři miliony diváků, kteří v ní přes nulový rozpočet našli ostrou komedii, jejímž hnacím motorem byl vztah mezi klíčovými postavami.
STEJNĚ JAKO u mnoha jiných dobrých sitcomů spočívá jádro Červeného trpaslíka v propojení, respektive nepropojení dvou hlavních postav, které byly tak rozdílné, že se mohly navzájem přivádět k šílenství, jen když zůstaly samy. Dave Lister, vesmírný povaleč milující kari s nulovými ambicemi, kromě získání dívky svých snů, sdílel lůžko s Arnoldem Rimmerem, upjatým technikem zaměřeným na propagaci se stokrát většími ambicemi než praktickou inteligencí, a ti dva si šli většinu prvních epizod po krku.
Částečným důvodem, proč postavy tak dobře fungovaly, bylo inspirativní obsazení. Přestože se o hlavní role ucházeli zavedení herci jako Alan Rickman a Alfred Molina, role nakonec získaly osobnosti s menšími zkušenostmi, které lépe vyhovovaly požadavkům scénáře. Craig Charles, v té době známý spíše jako básník, získal roli Listera, když se se scénáristy setkal v jídelně BBC a snědl klobásu namočenou v kečupu, kterou si vystříkl přímo na stůl. Chris Barrie, hlasový herec a imitátor ze seriálu Spitting Image, byl do role Rimmera obsazen v 11 hodin a díky svým chameleonským schopnostem dokázal vyjádřit nesympatickou samolibost této postavy a zároveň ji udržet zábavnou. Kocoura ztvárnil Danny John-Jules, který se díky svým zkušenostem s hudebním divadlem a tancem dokonale hodil na hbitého a ladného kocoura. Skutečnost, že se na konkurz dostavil v kostýmu a působivě se inspiroval Little Richardem, Jamesem Brownem a Richardem Pryorem, mu zajistila téměř okamžitou nabídku. A konečně role lodního počítače Hollyho byla výrazně přepsána z přímé na zábavnou, když ji dostal zkušený stand-up komik Norman Lovett.
PLNOU ZÁSLUHU na tom samozřejmě nemají herci. Ačkoli se do svých rolí skvěle hodí, byli to scénáristé Rob Grant a Doug Naylor, kteří je vytvořili, když tyto charakteristiky zmasírovali znalostí herců a napsali ty správné zápletky, aby vyvolali co nejzábavnější konverzace. V druhé natočené epizodě ‘Rovnováha sil’ Lister složil zkoušku na šéfkuchaře, což byla nejsnazší cesta k tomu, aby převýšil Rimmera a zbavil se malicherné autority svého spolubydlícího. Epizoda obsahuje klasickou hlášku, která ukazuje, jak se Lister cítil při vzkříšení Rimmera jako hologramu, a zároveň ukazuje Grantovu a Naylorovu oblíbenou značku komedie. “Hermann Göring by byl lepší než Rimmer. Dobře, byl to zfetovaný transvestita, ale aspoň jsme si mohli jít zatancovat.”
Byli to také Grant a Naylor, kterým se nakonec podařilo do svého sci-fi/komediálního hybridu vtěsnat trochu poctivé science fiction. Ke konci natáčecího plánu první série se štáb rozhodl natočit několik epizod se sci-fi zápletkou v centru dění, protože se držel podmínek BBC, že nepůjde o sci-fi, a získal důvěru ve vlastní schopnosti. V epizodě ‘Ozvěny budoucnosti’, natočené 18. října, zažili kluci z Červeného trpaslíka vedlejší účinky cestování rychlostí větší než světlo a setkali se s vizemi svých budoucích já, včetně narození dvou Listerových synů a dokonce i jejich smrti. V epizodě ‘Já na druhou’ se mezitím pomocí konceptu klonování zkoumalo, jaký by byl život, kdybyste mohli sdílet pokoj sami se sebou. Nápady v obou epizodách ukázaly mnohem více fantazie než v mnoha jiných dílech série, ale nejdůležitějším faktem bylo, že tyto nápady byly katalyzátorem pro některé brilantní komedie, jak je vidět na Listerově reakci na zjevně blížící se vlastní smrt nebo na Rimmerově uvědomění, že je s ním opravdu tak těžké žít.
Význam těchto dvou epizod nelze podceňovat. ‘Ozvěny budoucnosti’ byly rychle uznány za jednu z nejlepších půlhodin seriálu a byly zařazeny na přední místa v pořadí, vysílány jako druhá epizoda série a pomohly divákům co nejrychleji ukázat to nejlepší, co seriál nabízí. Naproti tomu díl ‘Já na druhou’ uzavíral sérii, ukončil ji na vrcholu a zavedl jemné změny, které měly obrovský dopad na seriál jako celek.
Po příběhu Rimmerova neúspěšného pokusu spojit se s duplikovanou verzí sebe sama přineslo ‘Já na druhou’ do Červeného trpaslíka zcela nový rozměr… a to nejen díky technicky vyspělým efektům rozdělené obrazovky. Ne, závěrečná epizoda první série nám ukázala Rimmera, který nebyl jen otravným protivníkem Listera, ale plnohodnotnou postavou. V průběhu epizody jsme se dozvěděli o jeho ochromující sebenenávisti, o nefunkčním vztahu, který měl se svou nejbližší rodinou, a o jeho mučivé neschopnosti zapadnout mezi důstojníky Červeného trpaslíka, které tak zoufale chtěl napodobit. Všechny tyto vlastnosti ho sice označují za poněkud patetickou postavu, ale nakonec nás vedou k tomu, že s Rimmerem soucítíme, protože začínáme chápat, jaký člověk se skrývá za rozšířenými nozdrami.
Tato nová dynamika se dále rozvíjela ve druhé a třetí sérii, kdy se seriál etabloval jako sitcom s dvojicí hlavních hrdinů, v němž Rimmer i Lister vystupují jako hlavní protagonisté. Díl ‘Díky za ty vzpomínky’ z druhé série byl v tomto procesu instrumentální, protože ukázal, jak se dvojice společně opíjí a sdílí své vzpomínky… Rimmerovo zjištění, že měl sex jen jednou, vede sympatického Listera k tomu, že doslova předá Rimmerovi vzpomínku na bývalou přítelkyni tím, že ji přenese do tohoto mozku. V epizodě ‘Trosečníci’ třetí řady byly mezitím odstraněny všechny vedlejší postavy a Rimmer a Lister uvízli na ledové planetě, kde mrzli a neměli jinou možnost, než si vyříkat svůj čas, přičemž jejich zdánlivě poslední rozhovory dodaly postavám ještě větší hloubku a zároveň vyvolaly jeden z nejlepších smíchů, které kdy seriál zažil.
POKUD MÁ ČERVENÝ TRPASLÍK srdce a duši, pak je to vztah lásky a nenávisti mezi Rimmerem a Listerem, určující faktor, který zůstal konstantní bez ohledu na to, jak moc se zbytek seriálu změnil… což může být vlastně další určující faktor Červeného trpaslíka. Za 21 let, osm sérií, jednu speciální trilogii a čtyři romány se Červený trpaslík změnil téměř k nepoznání. Grant a Naylor se nikdy nenechali diktovat minulostí a neustále udržovali Červeného trpaslíka svěžího a zajímavého, přičemž každých několik let ho výrazně obměňovali. První z nich přišel se třetí sérií. Grant a Naylor nebyli nikdy spokojeni s šedivými a neživotnými kulisami a kostýmy, a tak ve třetím díle Červeného trpaslíka v podstatě restartovali. Palanda byla přepracována, aby byla mnohem barevnější a futurističtější (a méně připomínala ponorku), z Hollyho se stala žena (nyní ji hraje další komička Hattie Hayridgeová), dopravní raketoplán Modrý trpaslík nahradil zelený hmyz podobný Kosmiku, pomalá úvodní znělka byla vypuštěna ve prospěch strhující kytarové rockové melodie a byla představena zcela nová stálá postava v podobě Krytona.
Poprvé se objevil v první epizodě druhé série jako hostující postava, Kryton (tehdy ho hrál David Ross) byl služební mechanoid, který se staral o posádku tří žen, o nichž si nějak neuvědomil, že jsou už několik set let mrtvé. Posádka Červeného trpaslíka pak vzala Krytona na palubu, kde ho Lister povzbudil, aby se vzbouřil proti novému kapitánovi Rimmerovi a odjel na vesmírném kole, aby ho už nikdy nikdo neviděl. Ve třetí sérii se Kryton znovu objevil a nyní ho hrál Robert Llewellyn, který změnil hlas z původního Rossova nóbl komornického projevu na něco, co znělo trochu kanadsky, ale v podstatě šlo o stejnou postavu. Tři miliony let v hlubokém vesmíru, kdy byla lidská rasa na pokraji vyhynutí, byla Krytonova role sluhy v podstatě redundantní a s Listerovou pomocí se měl pokusit zlomit své naprogramování, aby se stal více člověkem. V nejlepší sci-fi tradici to seriálu poskytlo příležitost prozkoumat základy lidské psychologie a zároveň si utahovat z robotových bojovných pokusů nazývat svého nadřízeného magorem.
Znovuobjevení Krytona a všechny ostatní změny ve třetí sérii, včetně vyřešení Listerova těhotenství na konci druhé série, byly přehledně vysvětleny v textové prolínačce ve stylu Hvězdných válek na začátku první epizody. Textový prolínač však proběhl tak rychle, že se nedal přečíst, a tak bylo možné zjistit, co se stalo, až s příchodem křišťálově čistého DVD zmrazeného snímku o mnoho let později. Na ničem z toho však ve skutečnosti nezáleželo. Většina lidí sledovala Červeného trpaslíka kvůli jeho komedii, ne kvůli jeho kontinuitě. Což bylo nejspíš dobře, protože další změny měly teprve přijít.
V NÁSLEDUJÍCÍCH třech sezónách se rozsah seriálu nesmírně rozšířil. Více se pracovalo na lokacích, protože chlapci trávili více času mimo loď při různých dobrodružstvích, objevilo se více hostujících hvězd a stálí herci si dokonce zahráli více rolí, protože seriál zkoumal jiné reality, alternativní i virtuální. V šesté sérii seriál dokonce přišel o svou titulní loď a Hollyho, posádka strávila celou sérii v Kosmiku, kde hledala zapomenutou planetku, na které Lister zaparkoval Červeného trpaslíka. Až na samém konci sedmé série se jim ji podařilo přemístit z různých důvodů vysvětlených v ději, ale ve skutečnosti proto, že v BBC byl omylem zničen model ve skutečném měřítku.
Díky těmto změnám byl seriál stále svěží a napínavý, aniž by tvůrci porušili jediné pravidlo ‘žádní mimozemšťané’. Ne všechny změny však byly fanoušky přijaty kladně, zejména na konci seriálu. Doba mezi natáčením šesté a sedmé řady trvala nezvykle dlouhé čtyři roky – o to více je trápí závěr šesté řady, kdy se zdá, že všichni členové posádky zemřeli – a když se seriál nakonec vrátil, stalo se tak s několika nešťastnými kompromisy. Spoluautor scénáře Rob Grant se rozhodl skončit; chtěl dělat víc než jen Červeného trpaslíka, a tak se pustil do dalších pokusů a od té doby je úspěšný jako spisovatel. Chris Barrie se také rozhodl dát si pauzu. Cítil se přepracovaný, musel si vybrat mezi Červeným trpaslíkem a svou druhou hlavní rolí v seriálu Brittasovo impérium a vybral si tu druhou; souhlasil, že se objeví v prvních dvou epizodách sedmé řady, aby ho Doug Naylor mohl ze seriálu adekvátně vypsat.
Oba odchody měly významný vliv na směřování Červeného trpaslíka, jeden velmi výrazný a druhý jemnější. Barrieho odchod seriál poškodil nejvíce, jak sám herec přiznává: “Věděl jsem, že to naruší komickou rovnováhu a že bude náročné najít novou komickou chemii bez Rimmera, a Doug si s tím zatraceně dobře poradil.” Naylorovým řešením bylo přivést pátou stálou postavu v podobě Kristíny Kochanské – mrtvé členky posádky Červeného trpaslíka (původně ji hrála Clare Groganová), nad kterou Lister většinu první série truchlil. Kochanská, kterou nyní hrála Chloë Annettová, přinesla do seriálu novou dynamiku, která se odvíjela od její neschopnosti vyrovnat se s nuzným životním stylem kluků z Červeného trpaslíka a od jejího problematického vztahu s Krytonem, který ji považoval za konkurenci pro Listerovu náklonnost.
Tato nová komediální chemie byla dostatečně vtipná, ale ve srovnání s břitkými dialogy z Rimmerovy éry byla nepříznivá, což lze jen částečně přičíst odchodu Chrise Barrieho. Ztráta Roba Granta odčerpala polovinu tvůrčí energie Červeného trpaslíka, a přestože se nikdy nedozvíme, za které části prvních šesti sérií byl Grant zodpovědný, můžeme vidět výrazný rozdíl ve stylu psaní od šestky do sedmičky. Scénáře sedmé řady Červeného trpaslíka byly mnohem více zaměřené na děj než kdykoli předtím, vyžadovaly dlouhou expozici (samozřejmě od Krytona) a upřednostňovaly dobrý příběh před komedií. A přestože tento nový směr obětoval mnoho humoru předchozí generace, měl potenciál posunout Červeného trpaslíka novou cestou dramatu a komedie, která měla velký potenciál. Když to fungovalo – jako v úvodní epizodě ‘Pekelně ostrý výlet’, kde kluci narazí na Dallas 60. let a pomohou JFK (Johnnymu Fitzgerald Kennedymu) spáchat atentát – fungovalo to skvěle. Ale jiné epizody – jako ‘Žádná legrace’, v níž Kryton odhalí skutečný původ svého výtvoru – vychýlily rovnováhu příliš daleko od komedie a sledování se stalo téměř povinností.
V DOBĚ, kdy začínala osmá série, čekala Červeného trpaslíka největší řada změn za celou dobu jeho vysílání. Chris Barrie se naštěstí vrátil do všech osmi epizod, ale nebyl jediný, protože Doug Naylor se rozhodl oživit všechny členy posádky Červeného trpaslíka, které jsme spolu naposledy viděli v debutové epizodě první série. Tento radikální krok byl požehnáním i prokletím zároveň, neboť se do role Hollyho vrátil tolik postrádaný Norman Lovett a Mac McDonald jako kapitán Hollister, snad jediný člen posádky Červeného trpaslíka, který byl natolik vtipný, že jeho oživení bylo opodstatněné. Přemístění stálých členů posádky do vězeňské paluby Červeného trpaslíka pomohlo obnovit pocit izolace, který byl charakteristický pro první a druhou sérii, ale také představilo nové vedlejší herce složené z nesympatických pitomců a stoupenců, díky nimž osmička působila více jako fraška než kterákoli předchozí série.
Osmá řada Červeného trpaslíka má své momenty – zejména chytrá epizoda ‘Kassandra’, v níž se posádka setká s počítačem, který jim předpoví blížící se smrt – ale jako celek je seriál spíše propadákem. Doug Naylor si potrpí na zápletky, a tak se dva příběhy, ‘Zpátky v červeném’ a ‘Pete’, protáhly na tři, respektive dva díly, takže osmidílná série působí spíše jako pět epizod. Průměrné nápady byly natahovány až do krajnosti, vtipy se objevovaly příliš zřídka na to, aby udržely pozornost, a v důsledku toho byl ze seriálu udušen život, protože několik slušných samostatných epizod bylo zastíněno epickými příběhy, jejichž rozuzlení trvalo až tři týdny.
Sledovanost osmé řady Červeného trpaslíka začínala na rekordních 8 milionech diváků, ale klesla na zhruba polovinu, protože bylo stále jasnější, že formát upadá. A přestože závěrečná epizoda ‘Jenom sympaťáci’ končila cliffhangerem – což byl chytrý tah, který pomohl udržet vysokou poptávku po šesté sérii – BBC se rozhodla seriál znovu nenasadit a konec zůstal nedořešen.
V NÁSLEDUJÍCÍM desetiletí společnost Grant Naylor Productions usilovně pracovala na obnově bývalé slávy Červeného trpaslíka. BBC neustále odmítala plány na novou sérii, a tak Doug Naylor pokračoval v myšlence na film o Červeném trpaslíkovi, která se poprvé objevila mezi šestou a sedmou sérií. O Naylorově scénáři se toho ví jen málo, kromě toho, že by se jednalo o restart konceptu s původním obsazením, který by se však z větší části odehrával předtím, než Rimmer vyhladil posádku lodi. V letech 2000 až 2007 proběhly návštěvy lokací, casting, čtení scénáře a práce na zmenšeném modelu, ale Grant Naylor nikdy nezískal dostatek finančních prostředků a projekt byl nakonec odložen.
Jako u všech dobrých sci-fi však brzy zvítězila poptávka fanoušků a zanedlouho se Červený trpaslík vrátil na naše obrazovky. Zatímco BBC si nad seriálem mnula ruce (někteří říkají, že ve prospěch jistého doktora cestujícího v čase), opakování starých epizod přitahovalo povzbudivý počet diváků na kabelovém kanálu Dave, který byl natolik chytrý, že letos objednal třídílný speciál Zpátky na Zemi. Zbytek, včetně smíšených kritických reakcí, je nedávnou historií a není třeba se jím znovu zabývat. Důležitá je nejistá, ale zdravě slibná budoucnost.
Společnost Grant Naylor Productions zatím nepotvrdila, zda se Červený trpaslík vrátí v plném rozsahu, či nikoli. Rekordní sledovanost Zpátky na Zemi však ukazuje, že o něj je stále zájem, a každý televizní kanál nebo filmový producent by byl blázen, kdyby do něj neinvestoval. Vzhledem k zálibě Douga Naylora ve větších dějových liniích a dramatických produkčních hodnotách si myslíme, že film by byl nejvhodnějším směrem, kterým by se nyní mohl vydat. Ale ať už bude mít nový Červený trpaslík jakoukoli podobu, musí být neuvěřitelně zábavný a v ničem, opakujeme, v ničem se nepodobat Hyperdrivu.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY/ODKAZY
Část první: Červený trpaslík: Kompletní průvodce část první
[…] SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY/ODKAZYČást druhá: Červený trpaslík: Kompletní průvodce část druhá […]