0
0
JAKO JEDEN z mála příkladů domácí science fiction si Červený trpaslík oprávněně našel místo v srdcích fanoušků žánru, kteří jsou spíše zvyklí na jasné vyhlídky různých Star Treků a pochmurné konspirace nesmírně populárních Akt X. Červený trpaslík má za sebou sedmou sérii a osmá je velmi pravděpodobná, a tak se mu daří i tam, kde se mnozí domnívali, že se mu nedaří.
Červeného trpaslíka vytvořila autorská dvojice Rob Grant a Doug Naylor, kteří mají za sebou řadu populárních televizních pořadů, jako jsou Spitting Image nebo Carrot’s Lib, a poprvé se objevil jako nápad v rozhlasové komediální show s názvem Semi Clichés.
„Byl to pořad, který jsme si psali úplně sami,” vykřikuje Grant, “a já si vzpomínám, že jsem Dougovi říkal, že bychom měli napsat skeč o science fiction. Byly tři hodiny ráno a my jsme museli jít druhý den v deset hodin na zkoušku, abychom to nahráli na večer. Doug řekl: ‘Dobře, jdi na to! Pojďme na to!’, a tak jsme napsali skeč, který byl o posledním přeživším člověku na lodi, na které řádí mimozemšťan.”
„Byl to Dave Hollins: Vesmírný kadet,” pokračuje Naylor: “Byla to jakási parodie na Vetřelce. Bylo to poté, co Vetřelec vyhladil posádku, ale místo ženy to byl chlap a ten se pomalu zbláznil z vesmíru, protože mu společnost dělal jen počítač.”
MYŠLENKA NA SITCOM
Zatímco se poprvé objevil nápad nazvaný Dave Hollins: Vesmírný kadet, později se z něj vyvinul Červený trpaslík, kdy nebylo poprvé, co Grant a Naylor hovořili o možnostech sci-fi komedie.
„Vzpomínám si, že jsem viděl Temnou hvězdu. Dívali jsme se na ni a pak jsme se rozhodli jít do hospody,” říká Grant. “Vzpomínám si, jak jsme vlezli do auta a vedli takový rozhovor, kdy jsme oba stáli a jen jsme měli hlavy nad autem, a já říkám: ‘Za boha nemůžu pochopit, proč nikdo nenatočil takový sitcom.’ Vzpomínám si, že Doug řekl: ‘Jo, je to šílené, že?’, a nasedli jsme do auta a odjeli do hospody a další tři čtyři roky jsme se takhle nebavili.”
„Když jsme dokončili rozhlasový seriál a dokončili práci na Spitting Image, rozhodli jsme se, že je čas napsat vlastní televizní sitcom. Chtěli jsme převzít jeden z nápadů z rozhlasového seriálu, který měl minisitcomy jako jakousi pravidelnou součást, a Dave Hollins: Vesmírný kadet byl jedním z nich. Náš oblíbený a největší hit byl Captain Invisible and the See-Thru Kid, který byl o dvou superhrdinech, kteří se navzájem neviděli, nemohli najít neviditelné auto ani vidět neviditelný nápis od komisaře, když je volal! Opravdu, vážně jsme si pohrávali s myšlenkou udělat to jako náš první sitcom.”
Když se ukázaly potíže s natáčením neviditelné sádry, začal tým uvažovat o dalším ze svých výtvorů
„Existoval ještě jeden malý minisitcom s názvem Asso: Španělský detektiv,” vzpomíná Grant, “který byl o detektivovi, jenž uvízl na malém španělském ostrově a beznadějně nestíhal – měl velké křídlaté límce. Byly tak velké a ostré, že mohl kroužit kolem a dělat lidem jizvy na obličeji a podřezávat jim krky. Měl světlice, které byly tak obrovské, že kdykoli foukalo, dostal světlicový bič, a když byl uprostřed příběhu, měl špatný záblesk. Ale nemohli jsme to zkomprimovat do sitcomu o ohnivých koulích.”
Námět na Davea Hollinse
„Řekli jsme si: ‘Hej, Dave Hollins je klasická sitcomová situace – jsou to lidé, kteří si nerozumí, uvězněni v prostředí.'”
„Ale v tu chvíli to byl jen Dave Hollins a jeho počítač,” říká Doug Naylor. “Potřebovali jsme víc lidí, tak jsme si řekli: ‘Tak si seženeme nové postavy.'”
PŘÍCHOD RIMMERA
„Potřebovali jsme ho mít jako posledního žijícího člověka, abychom nemohli mít žádné další lidi.” Grant dodává: “Změnili jsme mu jméno na Lister a nechali jsme si Davea. Bylo to jen proto, že Dave Hollins byl fotbalistou Chelsea.”
Protože další lidské postavy byly zakázány, Grant a Naylor vymysleli holografickou postavu Rimmera. “Vytvářeli jsme postavy, protože jsme si mysleli, že jeden člověk a jeho počítač nebude stačit. Potřebujete někoho dalšího, s kým můžete mluvit, a my jsme nechtěli lidi, a tak vznikl nápad na hologram,” vysvětluje Grant.
„Nechtěli jsme dělat robota,” vzpomíná Naylor. “To bylo příliš klišovité.”
Překvapivě scénáristé také váhali, zda pokračovat s oblíbenou postavou Dannyho Johna-Julese, Kocourem. “Doug se velmi obával, zda ho tam ponechat,” říká Grant. “Pilotní díl jsme napsali velmi rychle během jednoho týdne, až na tu část s Kocourem, u které jsme si byli velmi nejistí.”
„Nemohli jsme přijít na to, jak mluví, jestli mluví k lidem, nebo se jen tak plouží a hodně se předvádí,” pokračuje Naylor.
„Byli jsme z toho velmi nervózní,” říká Rob Grant, “ale ukázali jsme to několika lidem a ti byli nadšení. A já jsem si šel koupit kočku. Na základě toho, že jsme měli ty postavy, se ta skořápka – příběh – vyprávěla sama.”
Když oba autoři začali konkretizovat svůj nápad s novými postavami, vyvstal problém se jmény. “Jména pocházela od našich spolužáků, protože jsme chtěli, aby to znělo jako věrohodná skupina lidí,” prozrazuje Naylor. “Použili jsme jejich jména, i když ne postavy.”
Fanoušky možná bude zajímat, že Kochanská byla školní tyranka…
Když byly postavy a většina příběhu hotové, soustředili se oba scénáristé na to, jak upoutat divákovu pozornost. Jejich původní představa se poněkud lišila od zfilmované verze.
VELKÝ MASAKR
„Měli jsme loď s plnou posádkou, takže jsme je mohli všechny zabít. Chtěli jsme získat opravdu velké hvězdy, jako je Ronnie Barker nebo Sean Connery,” říká nadšeně Grant.
„Říkali jsme si, že by to bylo skvělé,” dodává Naylor. “Byli by v něm všichni ti slavní lidé, takže by diváci předpokládali, že o nich seriál bude, a pak bychom je všechny v polovině zabili a měli bychom jen tyhle čtyři malé lidi.”
Po napsání pilotního dílu se Grant a Naylor pustili do nelehkého úkolu prodat hotový scénář, což je nesmírně obtížná práce, jak potvrdí mnoho spisovatelů.
„Kdysi se chystali produkovat Spitting Image v rámci dohody, kterou jsme se s nimi snažili uzavřít,” prozrazuje Grant, “ale dělali to za trest. Neměli jsme pocit, že by za tím stáli.”
„Byla to skutečná laskavost,” dodává Naylor. “Bylo to: ‘Když pro nás budeš dál psát, vyrobíme tuhle slátaninu.'”
„Pak jsme ji poslali Paulu Jacksonovi a Johnu Loydovi; s Johnem jsme pracovali na Spitting Image a s Paulem na Carrot’s Lib. Vzpomínám si, že John si to přečetl jako první a nechal nám na záznamníku vzkaz, že se mu to moc líbilo a že je to velmi dobré. Paul si to pak přečetl o několik týdnů později, protože měl hodně práce, a také mu náš agent řekl, že to četl John a že se mu to líbilo a že by si měl pospíšit, jinak by to John mohl stihnout. Tak si to Paul přečetl a líbilo se mu to, a pak se vlastně chvíli chystali udělat nějakou šílenou koprodukční dohodu, že to budou dělat oba. Říkali jsme si: ‘Oh, je to jen otázka nanosekund, než se to natočí.’ A tak jsme se rozhodli, že to uděláme. Paul s tím šel do BBC a oni to okamžitě odmítli. Řekli, že jsme autoři skečů, kteří se snaží napsat komediální seriál.”
Poté, co BBC pilotní díl potřetí odmítla, šli oba autoři za šéfem komediální scény Garethem Gwenlanem. Gwenlan odpověděl, že lidé obecně nemají rádi sci-fi.
SCI-FI PRVKY
„Během tohoto setkání jsme ho přiměli přemýšlet o tom, že sci-fi může být pro některé lidi v malém úspěšné,” říká Grant, “a dostali jsme ho k tomu, že řekl: ‘Víš, asi máš pravdu, sci-fi komedie by mohla být nepříjemná, kdyby se odehrávala na vesmírné lodi. Co kdyby jste měli mít francouzská okna a pak se stáhnout a uvědomit si, že jsou všichni na vesmírné lodi.‘”
„Chtěl tím říct, že to lidem pomůže vžít se do situace; samozřejmě se nemohli vžít do situace, kdy jsou lidé jen na vesmírné lodi,” vysvětluje Naylor. “Jakmile budete mít francouzská okna a pohovku, mohli byste pak mít androidy, kteří se úplně opičí a laserem ubíjejí lidi k smrti – to by bylo fajn.”
Gwenlen se pak nečekaně rozhodl pověřit oba scénáristy natočením komediálního sci-fi seriálu.
„Přesně tak,” směje se Grant, “vzpomínám si, že mi řekl: ‘Chlapci, pošlu vás pryč a objednal jsem si vás na komediální sci-fi seriál.’ A Doug vzal scénář, a věřili byste tomu, že ho shodil dolů a řekl: ‘Tady to je, Garethe’, a on na to: ‘Tenhle ne.'”
Tím ale složitá geneze Červeného trpaslíka neskončila.
„Zavolal nám Paul Jackson, že by mohl mít příležitost dělat Červeného trpaslíka v BBC Manchester,” pokračuje Grant. “Říkal jsem si: ‘Panebože, to bude regionální pořad s rozpočtem 3/6d!’ Ale ve skutečnosti měli celostátní slot, protože někdo v BBC rozhodl, že je to dobrá věc pro regiony – že by měly mít přístup k celostátnímu slotu.”
Během vyjednávání s BBC Manchester a následného zahájení produkce byla společnosti Grant Naylor Productions skutečně nabídnuta možnost natočit Červeného trpaslíka pro Channel 4. Rozhodli se nabídku odmítnout – což byl poměrně odvážný krok, protože oba scénáristé byli v té době “úplně na mizině”.
POKRAČUJEME DÁL
Když se Červený trpaslík dostal do produkčního plánu, Grant a Naylor spolu s režisérem první až čtvrté a sedmé řady Edem Byem zahájili casting. Jedním z možných kandidátů byl známý herec Alan Rickman. “Myslím, že bychom mu určitě zhatili jeho filmovou kariéru,” komentuje režisér.
Mezi další významné herce, kteří se zúčastnili konkurzu, patří Alfred Molina, David Baddiel a Hugh Laurie. Nakonec se produkční tým rozhodl pro Craiga Charlese, Chrise Barrieho a Dannyho Johna-Julese, k nimž se později přidal Robert Llewellyn a nyní Chloë Annettová.
A zbytek je, jak se říká, historie.
Článek byl vydaný pro TV Zone v roce 1996
