0
0
KOCOUŘÍ KLAPKA
Rozhovor s “tvorem, který se vyvinul z lodní kočky…”
KDYŽ v roce 1987 seděli producent a dva scénáristé v BBC v konkurzní místnosti a hledali ty správné lidi do své nové vesmírné komedie Červený trpaslík, věděli přesně, co hledají. Nechtěli obsadit komiky nebo baviče, jako tomu bylo v seriálech The Young Ones a Černá zmije. Chtěli opravdové herce, kteří by dokázali situaci ztvárnit reálně a zároveň by dokázali vyzdvihnout komediální stránku věci. Danny John-Jules celou tuto filozofii vyvrátil, když do konkurzní místnosti skočil jako kocour. S taneční a pěveckou minulostí a kariérou v muzikálech – včetně Koček Andrewa Lloyda Webbera – věděl, jak se pohybovat. K image přispěl tím, že si vzal otcův oblek z demobodu, stylový černý pytlovitý oblek se širokými klopami. Když přiskočil s prsty nataženými jako drápy, zapůsobil na své budoucí zaměstnavatele natolik, že rozcupovali své původní záměry a dali mu práci.
Danny John-Jules se připojil k básníkovi (Craig Charles, Lister), impresionistovi (Chris Barrie, Rimmer) a komikovi (Norman Lovett, Holly) a vytvořil tak původní čtveřici Červeného trpaslíka. Kocour sice nebyl hlavní postavou, ale velmi často byl tím, kdo kradl scény a přicházel na konci scény s vtipnou hláškou, která diváky přiváděla k hysterii. Mnoho lidí říká, že Kocour je jejich nejoblíbenější postavou, protože každý se dokáže ztotožnit s tím, jak se chová kočka, i když je to člověk v ostrém obleku.
Kocourův první oblek byl totiž vytvořen podle původního obleku, který měl na sobě při konkurzu. Když se kostýmnímu oddělení nedařilo vymyslet ten správný vzhled, přinesl oblek svého otce a oni mu ušili růžovou verzi. “Myslím, že Kocour teď ovlivnil spoustu lidí,” přemítá Danny John-Jules. “Hodně obleků teď vypadá jako Kocourův, když je vidíte v televizi. Možná je to tím, že ten samý člověk, který šije obleky [komika] Lennyho Henryho, původně ušil i ty moje. Ten nápad s růžovým oblekem jsem původně udělal v jedné show už dávno. Vzpomínám si, že Lenny přišel s [prvním producentem Červeného trpaslíka] Paulem Jacksonem na představení Squeeze Me, ve kterém jsem hrál, a to bylo poprvé, co jsem měl na sobě růžový pytlovitý oblek. Lenny řekl: “Jo, tenhle nápad si vezmu do parády”, žertoval, ale pak se do toho pustil a šel do toho. Když mě lidé z BBC poslali, abych si nechal ušít oblek, bylo to u stejného člověka, který šije obleky Lennymu, takže se kruh uzavřel. Ale mám fotografie, které dokazují, jak dávno jsem v tom seriálu nosil růžové pytlovité obleky. Když jsem se dostal do Červeného trpaslíka, chtěl jsem si zopakovat své postavení, ujistit se, že jsem zase na vrcholu – tam, kam patřím! – co se týče těch obleků a dalších věcí. Takže střih obleku byl po mém tátovi, proto zastínil všechny ostatní obleky, které byly v televizi, bylo to střihem. Byl to oblek, který mi zajistil práci, byl to oblek, který se kopíroval, a je to oblek, o kterém se dodnes mluví.”
Dannyho otec, který nyní žije v Dominice, neměl ani tušení, jaký vliv měl jeho starý oblek na synovu kariéru a jak úspěšný pro něj Červený trpaslík byl. “Díval se na něj v televizi, ale došlo mu to, až když všichni říkali ‘páni, páni’,” říká Danny. “Pak mě poprvé v životě viděl v [muzikálu na West Endu] Carmen Jones. Nikdy mě neviděl vyrůstat, natož moji kariéru, takže to bylo velké dusno, nemohl tomu uvěřit, nemohl nic říct. Vůbec netušil, že dokážu to, co jsem dokázal. Nejspíš si říkal: ‘Kde se to v něm bere?’ Muselo to pro něj být zvláštní, když to viděl.”
Kocour měl na Dannyho kariéru velký vliv a pomohl mu získat řadu dalších rolí, včetně Barringtona v kultovním středověkém komediálním seriálu pro děti Maid Marion and Her Merry Men. Danny se však vůbec nepodobá svéráznému kocourovi v ostrém obleku, kterého hraje. Obvykle mluví s londýnským přízvukem a obléká se ležérně, obvykle v pytlovitých džínách, košili a šátku nebo klobouku, který mu zakrývá vlasy (v seriálu nosí paruku). Kocour je velmi osobitá postava, která ožívá, když se postaví před kamery. “No jo, je úplně jiný,” říká. “Spousta lidí říká, že máte jen pár replik, ale vy se snažíte udržet tu intenzitu, když musíte cvaknout prsty a mít to tam, není to žádné pomalé budování. To je ta těžká část.”
Kocour byl vyvinut trojicí ikon filmového plátna a rocku. Inspirací pro jeho pohyby a kočičí výkřiky byl James Brown, jeho mimika má v sobě jistý rys Richarda Priora a celkový vzhled připomíná Little Richarda. Ale to už je deset let zpátky a vrátit se k tomu není vždycky jednoduché, zvlášť když jsou mezi sériemi tak obrovské rozestupy. “Tři roky jsme to nedělali,” říká Danny a vzpomíná na Červeného trpaslíka VII, kterého natočil loni. “Bylo to o tom zvyknout si na práci v novém stylu a znovu se naučit postavu. Není snadné vytáhnout takovou postavu z pytle po třech letech pauzy. Dělali jste muzikály a pak najednou musíte být Kocour.” A to je pro něj velká výzva.
Odpadlo studiové publikum, které se v předchozích letech smálo po většinu natáčení, a Červený trpaslík VII se natáčel spíše jako obyčejné drama. Zatímco v tomto směru dělal krok vpřed, s návratem Normana Lovetta v roli Hollyho a původního režiséra Eda Bye se vrátil ke svým kořenům. “Ed byl rozhodně velkou inspirací, vždycky byl,” říká Danny. “Bylo to jako mít zpátky celý štáb. Ed nás musel neustále přesvědčovat, protože jsme nikdy předtím touto cestou nešli, takže nám musel neustále říkat ‘bude to skvělé’ a připomínat nám, abychom si udrželi dobrou náladu, protože vám samozřejmě chybí diváci. Prvních pár dní jsem byl ztracený.”
Reakce diváků měli možnost posoudit až mnohem později během speciálních projekcí, na kterých byla zaznamenána stopa smíchu. Bylo jen přirozené, že se do té doby začala vkrádat jistá nervozita a Danny si kladl otázku, zda se vůbec dočkají nějakého smíchu. “To je u každého představení,” říká. “Je tu publikum, ale bude se smát? To nikdo neví. Včera jsem měl premiéru představení Beef, No Chicken v divadle Tricycle a hned první večer jsem slyšel reakce publika, které bylo úplně jiné. Červený trpaslík se jim ale líbil. Byli v sedmém nebi, bylo to jako na stadionu ve Wembley, jako když jdete na finále mistrovství světa ve fotbale, bylo tam živo, bylo to neuvěřitelné. Je to jako vidět dlouholetého kamaráda, kterého jste neviděli roky. Vyšel jsem ven do obchodu a všichni už odcházeli a já se nechal obletovat a žádal o autogramy!”
A jeho reakce na hotový projekt? “Fantastické. Jsem velmi hrdý na to, že v něm hraji. Je to nejhezčí televizní seriál – asi jsem trochu zaujatý – ale je to nejhezčí seriál, jaký jsem kdy viděl. Dívám se na všechny ostatní sitcomy a říkám si ‘člověče, to je kvalita ITV’, ale je to na BBC 2! Nezaslouží si to, nezaslouží si takový vzhled. Je to děsivé, když si uvědomíte, že jejich nejlepší pořady jako Top Gear stojí asi tři libry.”
BBC 2 plánuje na únor oslavu desátého výročí Červeného trpaslíka, na příští rok se chystá nová série a začíná se vážně diskutovat o filmu. Úspěch seriálu je nepopiratelný a ovlivnil i Dannyho život. “Ve všech směrech,” říká. “Lidé v Americe mě chtějí vidět, v Kanadě, v Austrálii. Upřímně řečeno, lidé se s vámi chtějí setkat, píší vám ‘ach, kéž bych mohl přijet do Londýna a setkat se s vámi’. To se obyčejným lidem nestává, je to děsivé. Díky tomu jsem měl možnost potkat spoustu lidí a všude se dostat. Je těžké udržet se nohama na zemi. Pořád bydlím u mámy, takže se změnily jen některé aspekty. Až se přestěhuji do nového domu, budu moci přemýšlet o tom, jak se to změnilo. Budu si moct všechno rozvrhnout podle svých představ. Člověk si vlastně může změřit, čeho dosáhl s fotografiemi a drobnostmi, zatímco teď jsou v garáži a pod schody. Můj život je pořád ve skříni, takže jsem si nemohl pořádně sednout a říct si ‘tohle je moje’ a ‘za hodně z toho vděčím Červenému trpaslíkovi‘.”
Jane Killick
Článek pro Cult Times vyšel v říjnu v roce 1997
